Co vy a knihy? Čtete rádi? Pokud ano, jaká byla Vaše cesta ke čtení?
Musím říct, že u mě to nebylo hned a ani jsem nečekala, že ze mě bude takový velký čtenář. Jako malý jsme měli doma hodně knížek, ale nevybavuji si, že bych u nich nějak často seděla a četla. Spíš mi šlo o obrázky a nebo nám před spaním babička předčítala. Na to mám vlastně moc hezké vzpomínky.
Já sama jsem se ke knížkám víc přiblížila ke konci základní školy. Do té doby jsem četla jen četbu do školy a přiznejme si, ta nikoho moc nebere. Ale najdou se i tací, co takovou četbu mají rádi, proč by ne. Moje první knížky, které jsem opravdu hltala, byli knihy z Pony Clubu. Znáte?
Knihy, kde hlavní hrdinové byli milovníci koní. Pamatuju si, jak jsem milovala sérii Diabla. A tím to tak nějak začalo. Měla jsem kamarádku, která často chodila do knihovny a tak jsme začali chodit s ní. Ze začátku jen tak, abychom se tam scházeli a bavili se a pak jsem si našla knihy, co mě zaujali a bavili. Takové ty klasické dětské detektivky, které v té době letěli. Potom to byli hororové knížky, třeba Husí kůže. Určitě znáte.
Díky tomu jsem si vlastně vybrala střední školu, studovala jsem informační služby - knihovnictví.
A tam se teprve moje láska ke knihám rozjela. Do knihovny jsem chodila pomalu každý týden, vždy odcházela s plnou taškou knížek a nedělala nic jiného než četla. Bavili mě horory, miluju do teď knihy, kde jsou upíři. Pak jsem přešla na fantasy knihy, u kterých jsem vlastně zůstala. Ráda si občas přečtu nějaký historický román a také jsem teď na seznam přidala i detektivky.
Jediné co mě doteď neoslovilo, jsou klasické knihy, které jsou třeba jako povinná četba k maturitě. Sice jsem přečetla všechny, co jsme musela a některé byli i zajímavé a vlastně se nečetli špatně. Přesto to není můj šálek kávy.
Co mě trochu mrzí, je že vlastně v mé rodině moc čtenářů není. Dlouho to byla jen babička, která teda také ráda čte, akorát trochu jiný žánr. Samozřejmě romány, pak knihy z lékařského prostředí a společně rády čteme detektivky. Moje mamka třeba nečte a moc to nechápe a občas jsem si vyslechla, jaká je to ztráta času. Což je škoda. Ale naštěstí, když jsem si nějakou knihu přála třeba k narozeninám, tak jsem ji dostala.
Až později, se ke čtení dostal i můj bratr, což mě velice překvapilo! Ale jsem za to ráda. Další člověk s kým můžu probírat knížky a dokonce má rád fantasy jako já. Tak že nakonec nebudeme tak marná rodinka, co se čtení týče.
Teď to se čtením není taková sláva, jako při studování. Přeci jenom, když nejsem v práci, volný čas trávím s přítelem a nebo upřednostním film. Což mě někdy mrzí. Ale ke čtení prostě musím mít tu správnou náladu a hlavně správnou knihu. Mám už pár svých oblíbených autorů, u kterých netrpělivě čekám na každou novou vydanou knihu. Ale o tom, zase jiny.
Doufám, že si jednou čtení zamiluje i můj syn, protože podle mě je to skvělá věc a je tolik skvělých knih. A pokud ano, budu ho v tom jen podporovat.
A to je celý můj příběh o tom, jak jsem vlastně začala číst a kde se vzala moje láska ke knihám. Doufám, že i Vy si občas něco málo přečtete a že máte ve svém okolí někoho, s kým si pak o knize třeba můžete popovídat, protože to je na tom to nejlepší. Sdílet pak s druhými dojmy z knihy.
Mějte se hezky a podělte se, pokud zrovna nějakou knihu čtete.
Žádné komentáře:
Okomentovat